Od elektrikáře k Tech leadovi: Z montérek k monitoru
Úvod
Před sedmi lety jsem stál uprostřed továrny – ruce špinavé od oleje, montérky plné prachu, kolem mě hluk strojů a v hlavě pocit, že můj život nikam nevede. Směny se táhly jedna za druhou, a když pršelo, sedl jsem na kolo a šlapal domů – promočený, unavený, s myšlenkou, že takhle to asi bude navždy. Nebyl jsem zoufalý, ale cítil jsem, že chci víc. Ne proto, že bych se považoval za lepšího než lidi kolem mě – ti byli poctiví, pracovití, stejně jako já. Nikdy jsem nebyl jedničkář ve škole, nebyl jsem nějaký výjimečný talent. Byl jsem obyčejný kluk, co chtěl v životě něco dokázat. Jednoho dne jsem se zastavil v dešti, podíval se na sebe – zašpiněný elektrikář na kole – a řekl si: „Tohle nechci dělat do konce života.“ Touha po změně mě přivedla k programování – k něčemu, o čem jsem nikdy nesnil a k čemu jsem neměl žádné předpoklady. Dnes, ve 26 letech, jsem front-end tech lead v Raynet CRM, jednom z nejlepších CRM systémů v Česku a na Slovensku. Nic mi nikdo nedal zadarmo – všechno, co mám, jsem si vydřel sám. Neměl jsem to lehké, stejně jako nikdo v továrně, a nechci, aby to znělo, že jsem něco víc. Jen jsem se rozhodl jít za svým cílem, i když jsem si na začátku vůbec nevěřil.
Začátky: Žádné předpoklady, žádná pomoc
Nikdy jsem si nemyslel, že budu programátor. Jako dítě jsem nebyl ten kluk, co tráví hodiny u počítače nebo skládá roboty. Běhal jsem venku, hrál fotbal, bavil mě reálný svět – technologie mě míjely. Po škole jsem se stal elektrikářem, protože to bylo praktické a dostupné. Uměl jsem zapojit kabely, spravit zásuvku, ale o programování jsem nevěděl nic. Život v továrně byl rutina – vstávat, makat, domů, spát, a zase dokola. Lidi kolem mě byli skvělí, pracovití, a já jsem je respektoval. Nešlo o to být lepší než oni – jen jsem cítil, že chci něco jiného. Koupil jsem si starý notebook – takový ten, co vrčel jako traktor a po chvíli se přehříval – a začal hledat na internetu, co je to programování. Neměl jsem nikoho, kdo by mě nasměroval – žádného kamaráda ani známého v oboru. První večery byly chaos – seděl jsem po směně, oči mě pálily z únavy, a snažil jsem se pochopit, co znamená „Hello World“ v HTML. Připadalo mi to jako cizí svět. Nevěřil jsem si, ale řekl jsem si: „Když to zvládli jiní, zvládnu to taky.“ A tak jsem začal.
Disciplína jako jediný společník
Každý den jsem si vyhradil čas. Po směně, když jsem přišel domů špinavý a vyčerpaný, jsem si řekl: „Aspoň hodinu.“ Někdy jsem vstával ve čtyři ráno, ještě za tmy, abych stihl tutoriál před prací. Bylo to, jako bych měl dvě zaměstnání – v továrně jsem šrouboval a opravoval, doma jsem se učil něco nového. Hledal jsem odpovědi na Google, procházel YouTube videa, četl fóra do noci. Když jsem poprvé pochopil CSS a viděl, jak se stránka mění podle mého kódu, cítil jsem naději. Pak přišel JavaScript – úplně jiný svět, hodiny jsem zíral na chyby v konzoli a nerozuměl, proč to nefunguje. Často jsem chtěl skončit. Měl jsem impostor syndrom – pocit, že jsem podvodník, co na to nemá. Ale motivace něčeho dosáhnout mě hnala dál. Chtěl jsem být hrdý na sebe – na to, že to zvládnu vlastními silami, že mi to nikdo nemůže vzít. Když se mi podařilo rozjet jednoduchou kalkulačku nebo animaci, říkal jsem si: „Možná na tom něco je.“ Disciplína mě držela nad vodou – i když jsem si nevěřil, nevzdal jsem to.
Cesta plná zklamání
Po měsících učení jsem se rozhodl zkusit práci. Napsal jsem životopis – obyčejný, bez titulů, jen s pár větami o tom, co jsem zvládl sám. Rozeslal jsem ho – nejdřív deset, pak dvacet, nakonec asi sto. A co přišlo? Ticho. Občas e-mail: „Děkujeme, ale hledáme někoho s praxí.“ Nebo: „Bez školy to nejde.“ Jako junior s minulostí elektrikáře jsem byl neviditelný. Ty chvíle mě deptaly. Seděl jsem večer doma, zíral na další odmítnutí a ptal se sám sebe: „Proč to dělám?“ Impostor syndrom sílil – cítil jsem se jako podvodník, co si jen hraje na programátora. Jednou jsem seděl v kuchyni, venku lilo, a říkal si: „Možná jsem blázen.“ Chtěl jsem to vzdát, vrátit se k montérkám, k jistotě. Ale pak mě napadlo, co by to znamenalo – žádný pokrok, jen továrna. Chtěl jsem něco, na co budu moct být hrdý. Tak jsem se zvedl, otevřel další tutoriál, poslal další životopis. Po šesti měsících – plných odmítnutí a pochybností – mi někdo zavolal. „Máme pozici junior programátora v Pickering Interfaces v Třinci. Chcete to zkusit?“ Ten hovor změnil všechno.
První práce: Nechtěný projekt a mezinárodní tým
Když jsem nastoupil do Pickering Interfaces v Třinci, dceřiné společnosti britského Pickeringu, cítil jsem, že se můj život posouvá. Poprvé jsem měl kolegy – a ne jen tak ledajaké. Pracoval jsem v mezinárodním týmu na projektu, který přesahoval hranice Česka. Po měsících osamělého učení to bylo osvobozující, ale ne jednoduché. Přišel jsem jako náhrada za programátora, který odešel, a zdědil jsem projekt, co nikdo nechtěl – zapomenutý kód, který nikdo nechtěl spravovat ani vyvíjet. Jako nováček jsem dostal to, co bývá zvykem – tu nejtěžší, nejméně oblíbenou práci. Ze začátku jsem nevěděl, kde začít. Impostor syndrom mě pronásledoval – bál jsem se, že selžu. Ale řekl jsem si: „Já jsem jiný. Naučím se to.“ Pustil jsem se do toho – učil jsem se za pochodu, řešil chyby, hledal cestu. Postupně jsem ten projekt zvládl, a dnes jsem za to rád. Nebyli na mě měkcí, hodili mě do hluboké vody, a to mě donutilo růst. Dokonce jsem za svou práci dostal sklenku na whisky od britské královny – maličkost, ale pro mě symbol, že tvrdá práce má smysl. Po dvou letech v Třinci jsem musel opustit rodné město a přestěhovat se do Ostravy – těžké rozhodnutí, ale věděl jsem, že mě čeká další výzva.
Růst v Raynet CRM: Od juniora k tech leadovi
V Ostravě jsem nastoupil do Raynet CRM jako junior programátor. Začínal jsem odspoda, ale poprvé jsem měl kolegy a mentory, kteří mi pomohli, kdykoliv jsem potřeboval. Žádná otázka nebyla hloupá – jak jsem si řekl: „Ten, kdo se bojí zeptat, je trouba navždy; ten, kdo se nebojí, je trouba jen na pár minut.“ Ptát jsem se nebál. Po letech bez podpory to byla změna – měl jsem tým, co mě táhl dopředu. Mentoři mě učili psát lepší kód a přemýšlet jako programátor. Disciplína, kterou jsem si vybudoval, se spojila s jejich vedením, a já jsem rostl rychle. Za čtyři roky jsem se z juniora stal front-end tech lead – ve 26 letech! Dnes navrhuju řešení a pracuju na špičkovém CRM. Moji nadřízení mi důvěřují, můj názor má váhu, a já mám vliv na fungování týmu. Jsem hrdý – nejen za sebe, ale i za to, že můžu pomoci rodině a přátelům, kdykoliv mě potřebují. Práce hlavou je náročná, někdy mi chybí ta obyčejná práce rukama – šroubování, opravování, něco hmatatelného. Ale vím, že to, co dělám teď, má smysl. Před pár měsíci jsem napsal kus kódu, který teď programátoři po celém světě můžou využít – a využívají ho. Když to vidím, cítím, že má práce přesahuje můj stůl.
Kam dál: Vize a mentoring
Když jsem byl elektrikář, nevěřil jsem, že ve 26 letech budu tech lead. Teď si říkám: „Uvidíme, kam mě cesta ještě zavede.“ Chci růst dál – v technologiích i v leadershipu. Sním o větším vlivu – třeba vést větší tým, podílet se na přelomových projektech, nebo zkusit podnikání v IT. Možná jednou vytvořím vlastní aplikaci, která pomůže lidem, jako Raynet pomáhá teď. Každý den se učím něco nového – ať je to framework, nebo jak motivovat tým. Teď jsem já mentorem pro své juniory v Raynetu, a to mě baví. Vidím v nich sebe – ty pochybnosti, ten strach, jestli na to mají. Pomáhám jim, jak jsem kdysi potřeboval pomoc já, a vidět jejich pokroky mě motivuje dál. Cesta mě naučila, že limity si stavíme sami – a já je stavět nechci.
Závěr: Ty na to taky máš
Můj příběh není o talentu. Nebyl jsem génius, neměl jsem předpoklady, dlouho jsem neměl nikoho, kdo by mi pomohl. Nejsem jiný než lidi v továrně nebo kdokoli, kdo dělá práci, co ho nebaví. Nejsem lepší – jen jsem se rozhodl vystoupit z komfortní zóny, i když jsem si nevěřil. Na začátku jsem měl impostor syndrom, nevěřil jsem, že na to mám, chtěl jsem skončit. Ale nevzdal jsem to. Od továrny přes Pickering Interfaces v Třinci, kde jsem pracoval pro britskou firmu, až po Raynet CRM v Ostravě – z nuly na Tech leada ve 26 letech. Jsem hrdý, že to, co jsem dokázal, je moje, a že můžu podpořit rodinu a přátele. Lidé často nevystupují z komfortní zóny, myslí si, že na změnu nemají. Já jsem byl stejný. Ale chci vám říct: Máte na to. Nejlepší čas začít byl třeba před rokem – druhý nejlepší je teď. Nemusíte mít předpoklady – já jsem je neměl. Stačí začít, vydržet a nevzdát se. Já jsem to dokázal – a vy to zvládnete taky. Udělejte ten první krok. Stojí to za to.